Střety s realitou

Chvíli přemítám zatímco se dívám na hasiče, musím si zapálit. Je mi ouzko. Jediné, co vidím světle, je záře na konci cigarety.

"Aspoň neděláš humbuk ty," říkám si v duchu, ale v hlavě mi vrtá, co za scénář se muselo udát, když hasiči vyrazili v oblecích do řeky. V hloučku lidí očima marně hledám Petru. Zato vidím Šimonovou se svým jezevčíkem, který bez přestání štěká na hasiče v řece a za ní stranou stojí Anna. Raději půjdu, v duchu se přesvědčuji, že je to kvůli nim a ne ze strachu, co se vlastně děje. Stejně se to dozvím, protože přímo u mé Corsy stojí blikající požární vůz.

"Vy jste majitelka tohoto vozu?"

"Ano," odpovídám hasiči, který otevřel dveře a oslovil mě přímo z kabiny.

"Máte doklady?"

Po chvilce dohadování (Doklady nemám. Tady mě všichni znají až moc.) mi nakonec uvěří, že jsem ta Vránová, co mu ji (zajisté do podrobností) popisoval Honza. Nezapomene si mě změřit od hlavy až k patě. Hlouček lidí už si mě také všimnul.

"Auto zde stojí dnes celý den a stálo možná i více dní. Bylo odemčené, doklady v palubce, klíčky v zapalování, neoznačené... Vy takto běžně půjčujete auta?"

Když v nebi dávali, na tohodle hasiče citů nezbylo... Odseknu, že ne a ptám se, proč hledají Lindu v řece. Hasič se zazubí.

"Aha, promiňte, slečinko. Tohle je jen cvičení, přece tu nebudu s mužstvem ztrácet čas hlídáním vašeho auta. Tak jsem si řekl, že si hoši trochu zacvičí."

Hned bych mu za ten nápad jednu vrazila, ale trochu se mi ulevilo. V autě nic zvláštního. Vše se zdá v pořádku, odjíždím.

*

Na křižovatce si vzpomenu na máminu SMS. Ač neohlášená, zabočím směrem k našim. "Vždy připraven!" říkali jim v Pionýru, tak ať se toho držej!

Když zaťukám na dveře, přijde mi otevřít jen máma.

"Ahoj Kačenko," a mně je jasné, že je nějaká posmutnělá. Kupodivu mi ani nevynadá, že jsem půjčila Corsu Lindě. Určitě to ví, tady na vesnici se rychlost světla plazí před rychlostí drbů. Povídá však jenom o svém extempore a o tátovi odstěhovaném v mém pokoji. Jo a že neví co dělat. No má lékárníka, nejlépe si nechat předepsat prášky na hlavu, pomyslím si, ale nemám to srdce do ní rýpat. Chlácholím ji u šálku čaje (víno došlo), pak říkám, že jí to jdu urovnat. V pokoji táta leží a na stolku vedle postele je jeho postarší notebook. Oba spolehlivě v režimu spánku. Najednou se však ozve typický zvuk SMSky, táta kupodivu rychle procitne a sáhne po mobilu. Přitom si mě všimne, tak pohyb trochu zvolní a zamumlá pozdrav.

"Ty jsi vtipná!" říká, i když je mu jasné, že já to nejsem.

Má tu už dokonce rychlovarnou konvici, to je vážné.

"Představ si, Káčo,..." a nazlobeně začal. Zrekapituloval vše zase z jeho strany, stěžoval si na všechny a všechno a když jsem se pokusila něco namítnout, rýpnul si i do mě.

"Dnes nenadělám nic, ještě je to čerstvé," a v hlavě mi hučí. V duchu se mi vybavily scény z Hogo Fogo Homolka. "Vy povídejte, vy jste z Prahy." Na tom mlčení opravdu něco bude, můj příští bude rybář.

*

Doma na mě hned padla únava. Při čištění zubů mě napadlo, že ač jsem byla doma, nestihla jsem se našich zeptat ani na Petru a Lindu. Přes všechny jejich problémy nezbyl čas na ty moje. Podívala jsem se do zrcadla a uviděla jediného člověka, kterého bych se teď mohla zeptat... kdyby to mělo smysl. Smutná jdu spát. Zkouším volat Lindu, ale telefon jen vyzvání. Zítra musím za Petrou, zjistit, co se dělo.

*

Už jsem vážně na palici... Před probuzením se mi zdál sen, jak Mirgovej starej ukazuju ruku, ona se na ni zamyšleně dívá a jak mi pak vykládá karty. Dokonce si vybavuju, že první byla taková hezčí než ty dvě další a měla na sobě XII? Dvanáctka, to existuje? Potom nějaká karta s rytířem, co měl spoustu kopí. Vypadalo to, že s nimi běží. A potom nějaká II a byl na ní pár a srdce. Už mi tu samotu budou připomínat i sny, ještě toho trochu! Za chvíli už spěchám do práce. Sakra, Lindo, ozvi se už!

*

Plody mé dopolední práce: dočtená knížka, deset vyluštěných osmisměrek, dokouřená krabička cigaret, a prosurfovaných asi 10 MB. Nudím se, jsem tu bez šéfa. Celkem mi chybí, přičemž si vzpomenu na nabídku od starosty. Tohle bude těžší oříšek. Starostu nemám příliš v lásce, od našeho rozchodu jsem na něj naštvaná. Kdyby každý můj nápadník měl svou horu slibů a lží, jeho by byla zaručeně největší a nejvíc by smrděla. Politik, probleskne mi hlavou. Ani vzpomínat nechci.

Při polední přestávce jdu do kočičince. To se tak říká, je to venkovní rychlé občerstvení, které vedou Petřini rodiče. Vše mají stylizováno do názvu U koček. Vstupní brána je pomalovaná kočkami (plus sem tam hákový kříž – ten Tomáš je vážně blbec), na dvoře se jim prohání hejno Micek, sošky všude možně, až se z toho ježí chlupy. Když ovšem zastihnete obsluhu, což je dost často závislé na počasí, můžete si začít spokojeně vrnět, protože Petry máma vaří skvěle. Petra tam někdy vypomáhá, třeba ji tam chytnu.

"Ahoj, jak to jde, kočko?" řeknu u okýnka, načež překvapená Petra přiběhne.

"Co tu děláš?"

"Jdu si dát kočičí pelíšek." (Jedna ze specialit tohoto podniku.)

Ze ztráty Lindy je kupodivu stejně zmatená jako já. Ale když se zeptám na Esko, tak jí očka zazáří a přestane být najednou odměřená.

"Káčo! Tos měla vidět, v Esku jsme byli a byla to třída. Byl tam takovej snědej svalovec, Mefisto měl na triku, jako pírko bych v jeho rukách byla a jak to ze sebe strhával, no, ženský šílely. No a když ho konečně vokázal..." a najednou šplouchnul kečup do dřezu, jak Petra zuřivě gestikulovala.

No, dovedla jsem si to představit, ale aspoň, že už Petra není uražená. O Francii raději nezačínám, jen se usmívám. Zkouším ji pozvat na aerobik, chci tam jít, protože dnes tam nejspíš bude Alex. Petra však odpovídá neurčitě, najedená se loučím.

V práci umírám nudou a zimou, venku leje, tak se mi ani kouřit nechce. V šatně koukám na pootevřenou šéfovu skříňku. Všemožné nálepky starých vlaků, ohňů, starých osad, sem tam nějaký erb města. Věruška ani jednou. Když si pak všimnu v rohu nálepky psa Pluta, vyprsknu smíchy. Za ním však kouká opřená kytara, divže nespadne. Nevydržím to a beru ji do ruky. Přece ji nenechám spadnout. Kdysi jsem asi dvakrát začínala hrát, ale nebavilo mě to. Kytara je jen zbraní, kterou většinou mladí chlapci míří na naše srdc... kalhotky. Srdce je jen zastírací manévr.

S kytarou, internetem a svou samotou mi uběhne zbytek pracovní doby jako nikdy předtím. Až se tomu sama divím. Pečlivě zase kytaru ukládám, snad to nepozná. Cítím se líp.

*

Po aerobiku jdeme s Alex ke mně. Petra nepřišla, nečekaně...

"Linda pořád nic?"

Vytáčím, ale ozve se jen: "Volaný účastník..." a víc nepotřebuji slyšet. No, ještě lepší.

Vybírám schránku, beru rozlepenou obálku, na které je místo adresy velký nápis NESTYDO! A v ní další fotky. Snažím se obálku skrýt, jenže Alex to neunikne. Ještě o to víc ji zaujme nápis na obálce.

"Dalších z mých maloměstských kapitolek."

"Ukaž!"

Alex se udiveně dívá na moje fotky. Anna našla moje další akty. Říkala jsem si, že mě Mirek fotil víckrát, miloval fotografii, to všichni věděli, ale akty doma schovával a tajil. Dovedl si do noci hrát s negativy, poté digitálními snímky a to, jak mě aranžoval před objektivem sdílelo stejnou vášeň, jakou měl potom v posteli. Milovala jsem být středem jeho pozornosti. Cítila jsem jeho čistý zájem, ne životní, ale zájem.

"To jsou výborný fotky! Koliks za to dostala?"

"Platil mi v naturáliích, většinou jedno nebo dvě kila ošustí," říkám a směju se.

"Jsou fakt nápaditý a jsi na nich nádherná!"

"Tak to jsi první, kdo to říká," a byla to pravda, protože nádherná řadím nad krásná i hezká.

"Můžu si některé vzít?"

"Když je nedáš do ruky Heinrichovi," naoko jsem se usmívala, ale úplně ráda jsem nebyla.

"Na co je chceš?"

"Neboj se, důvěřuj mi a nech se překvapit."

*

U mě hrajeme karty a povídáme. Zavedla jsem řeč na mou pracovní nabídku. Než jsem si uvědomila, že vlastně sama vím, že se mi tam moc nechce, Alex věděla všechno o starostovi, radnici a mně. Měla bych víc cvičit mít pusu zavřenou.

"Káčo, ty se musíš najít!"

Rozesmálo mě, že mi to říká někdo o deset let mladší, ale byl to smích, co hořkne v slzy. Přesto jsem ji objala. Od karet nás najednou vyrušil hvizd brzd a halas zvenčí. Vytočený Málek se svým Volvem na chodníku nadává Mirgovi, který drží svou starou.

"Co se děje?"

"Tenhle dement vožralej mi málem spad' pod kola! Málem jsem to neubrzdil!"

"Mamě Beatě nejni dobře, motá se trochu, no," na to Mirga úsečně.

"Kdyby tolik nechlastala, nezvedala by se ji silnice do ksichtu!" odsekl Málek. "Krávě," zamumlal ještě pro sebe a pořád prohlíží kolo, které stojí na chodníku a vede k němu brzdná stopa.

Mirga už jen mávnul rukou a pomalu táhl dál. Málek mezitím najednou vyřizoval telefonát, kontroloval kolo a bez dalších slov odjel. Jen jsem stála bez dechu. Najednou vyběhla i Alex.

"Co se stalo?!" a běžela za Mirgou. Asi myslela, že se stala opravdu nehoda.

Beáta se motá, asi z počasí churaví."

Nakonec jsme Mirgovi pomohli jeho korpulentní starou dovést společnými silami k domu. Tam jsme ji posadili na lavičku. Mirga děkoval. Nadhodila jsem, že se mi o ní zdálo, načež Mirgová zvedla zrak.

"Dnes jsem chabrous, děvy zlatý, ale přijďte za mnou. Náhody nejsou," trochu těžce oddychovala. Alkoholem však opravdu nebyla cítit. Zvláštní.